Druhá květná neděle se slaví a připomíná jako Den matek. Máma. Čtyři písmena. Jednoduché slovo. Moře lásky a jedinečné pouto. Milujeme celou svoji rodinu, máme rádi své přátele, na spoustu lidí nedáme dopustit, hodně z nich ovlivnilo náš život, ale jen jeden jediný nám ho dal. Máma. Hodiny bolestí, starosti, ale také tolik radosti, kolik se jí jen dá pobrat.
Když jsme mrňaví, maminka nám připadá jako Bůh, jako ta nejkrásnější bytost na světě. Pak zjistíme, že na světě existuje i tatínek, bráška a ségra. Začneme chodit do školky a do školy. Okruh lidí okolo nás se rozrůstá. Přichází puberta. Hormonální bouře. Zavrhujeme, co jsme milovali, a milujeme, co jsme zavrhovali. Máma nám najednou připadá trapně předpotopní. Pořád po nás jen něco chce. A ty její názory!
Hormonální bouře se zklidní, my dospějeme. Poohlížíme se po tom pravém nebo po té pravé, a než se nadějeme, toužíme založit rodinu. Máme práci, jsme na vrcholu svých sil, stáváme se rodiči. Najednou se přistihneme, že si nevíme rady. Jak to tehdy máma říkala? Co v takové situaci dělala?
Dokud ji máme, je vyhráno. Stačí zavolat, a dovoláme se mámě, i kdyby byla na druhé straně polokoule. Můžeme s ní mluvit, svěřit se jí, vyplakat se na pomyslném rameni, zeptat se jí, nechat si poradit. Nebo i vynadat. Jak kdy. Ale tu možnost máme.
Její slova, která kdy během života vyřkla, se nám, ať chceme nebo nechceme, vryjí do paměti. Často bychom ji mohli citovat, víme přesně, jak by reagovala, jak by se tvářila, co by si myslela. Jsou to nádherné roky, plné naděje, protože dokud žijeme, můžeme ještě cokoli v našem vztahu s maminkou změnit k lepšímu.
Máma je pořád s námi. A když je tu s námi, na tomto světě, jsme velmi šťastní, obdaření a bohatí lidé.
Mami, díky! A nejen dnes, kdy je Den matek, ale kdykoli jen si na tebe vzpomenu…